Kujooni

Postavit si dům není nikdy právě jednoduchá záležitost. A to ať ho stavíme v nějaké rozvinuté zemi, kde si není problém sehnat potřebný stavební materiál a vesměs ani schopné řemeslníky, nebo v nějaké divočině, kde je každý odkázán jen na sebe, své nejbližší a to málo, co se nabízí.

Zdálo by se, že u nás ve vyspělém světě to máme snadnější. Koupíme si přece všechno, co potřebujeme, oslovíme lidi nebo firmy se žádoucím zaměřením a schopnostmi a můžeme stavět, aniž bychom třeba sami přiložili ruku k dílu. I když můžeme klidně stavět i osobně, vlastníma rukama, pokud se nám do toho chce.

Jenže ono to zase až tak prosté není. To, co zaznělo, je sice pravda, ale pravdou je i to, že jsou tu specifické komplikace, které v zaostalejším světě nemusíme potkat. V první řadě si tu totiž musíme zařídit docela dost byrokracie, která stavbě předchází a provází ji až do kolaudace, a jednak všechno, co ji prováží a usnadňuje, stojí dost velké peníze. A vydělat si je není právě hračka. Někdy je to skoro nezvladatelný úkol. Který nám kompenzuje jenom to, že jsou díky dostupným možnostem naše domy lepší než ty, které se staví v zemích s méně vymoženostmi.

A méně rozvinutý svět člověka často zbytečných byrokratických problémů zbavuje, ty tam nejsou potřeba. Ale je to tam pro změnu složitější s materiálem, jenž je na stavbu použit. A tak se někde pálí nebo suší vlastní cihly, někde se staví i z trusu chovaných zvířat nebo bláta a slámy, na střechu se leckde použije sláma nebo větve okolních stromů, případně to, co se kde najde. A ani domy z toho, co se kde posbíralo, provizorně postavené v nějakých těch chudinských čtvrtích, nestojí za moc. Ale zase se ušetří, což je tam náramně důležité, protože si tam toho lidé nemohou moc dovolit.

Stavba domu tedy není nikde jednoduchá. Ale bydlet musíme. A tak někdy stavíme, abychom tuto potřebu uspokojili.